Proč hamaka?

PROTI  GUSTU  ŽÁDNÝ  DIŠPUTÁT

Vysvětlím.

Když píši o spaní v hamace, musím použít přirovnání z oblasti, která je každému řádnému chlapovi nejbližší. Svoje první auto s automatickou převodovkou jsem si pořídil někdy v roce 1994. V té době se po našich silnicích proháněla vozidla s obsahem kolem jednoho litru, převážně ještě místní provenience, okořeněné krasavci z německých vrakovišť. Dodnes mi znějí v uších zasvěcené debaty na téma automatická převodovka, od chlapů, kteří ročně najezdili 5 možná i 10 tisíc kilometrů. Od nich jsem se dozvěděl, že by automat nikdo z nich nechtěl ani za nic, že není nad to si správně zařadit před kopcem trojku a před vrcholem dvojku a mazácky tak neztratit otáčky, což automatická převodovka určitě neudělá, protože jak by poznala, že už je konec vršku a nebo, jak by se mohla rozhodnout, že má podřadit při předjíždění nebo při brzdění s kopce a podobně.
Všichni měli nejméně deset důvodů, proč by automat za žádných okolností nechtěli a s autistickou precizností definovali nedostatky, které automat určitě má a nenašli jediný důvod, proč by se něco tak zženštilého (jasně, protože ženská přece neumí řadit) mělo do aut dávat, když řadicí páku, vycvičené ucho chlapa a cit pro motor ještě nic nepřekonalo.
A přitom nikdo z těch, kteří automat tak vášnivě zavrhovali, se v takovém autě ani nesvezl, natož aby ho někdy řídil.

Současný přízemně - nadzemní souboj o právo na existenci spaní pod stanem nebo pod širákem a spaní v hamace, tedy bez kontaktu s tvrdým podkladem, mi připomíná nesmiřitelnost názorů na fenomén automatické převodovky.
Nejtvrdší jádro odpůrců hamaky na webových diskusích, jsou z pravidla ti, kteří hamaku viděli jenom na obrázku, nikdy to nezkusili a z principu nezkusí, protože venku se MÁ spát na zemi a pod širákem. Maximálně lze povolit přístřešek nebo stan. (Netvrdím, že jsou takoví všichni. Jsou i lidé, kteří to vyzkoušeli a prostě je to zklamalo. Obzvláště lidé, kteří spí výhradně na břiše, se cítí v hamace tak nějak divně….) Dost vizionářsky zní argument „ …. v našich končinách to není zvykem“.
Ale ……..
Každý, kdo zkusil najít rovnou plochu na spaní, když se smráká a on už sotva plete nohama a terén kolem jde ze svahu do kopce a z kopce do svahu a tam, kde to vypadá rovně je bahno,  nebo spleť borových kořenů, které vypadají jako klouby  90-ti letého revmatika, každý kdo se v noci probudil bolestí otlačeného kyčle, když vlivem klesající teploty ztrácí vzduch v karimatce objem, takže k ránu člověk vlastně žádnou karimatku nemá, tedy karimatku, která by stála za řeč a nebo každý, kdo se několikrát za noc probudí zauzlovaný v rohu stanu, protože rovina na spaní nebyla vlastně rovina, ale docela slušný svah a spacák, ta mrcha, klouže dolů, ale nějak divně, do vývrtky. A nebo, když zaprší a to skvělé rovné, měkké a tiché místo, se změní v poměrně hluboké koryto dočasného, ale o to zuřivějšího potoka a nebo, když zatloukané kolíky, ovlivněné čedičovým podkladem, zakrytým 5-ti centimetry písku promíchaného s jehličím, se chovají jako plastové brčko, vyztužené voskem, které neudrží ani vlastní pšouk, natož hlavní tah od stanu, tak každý, kdo tohle zažil, ví o čem mluvím, když řeknu, že spaní na zemi má své mouchy.

Samozřejmě zavěšení mezi stromy také není bez chyby. Obzvláště tam, kde stromy nejsou a nebo vypadají jako křoví. Ale viděl jsem hamaky ve skalách, mezi kunami plotů nebo na krokvích stodoly. Určitě se výhoda spaní v hamace, více projeví v členitém terénu, s nevhodným hrbolatým a nebo zarostlým podkladem, v lesích a místech, kde je vlhko nebo přímo voda a nebo v terénu, kde je hřích pod sebou udachmat dva metry čtvereční nádherné vegetace, která když zrovna není nádherná, tak je plná divných bodláků, které jsou na onom místě dost úzkostlivě chráněné. Vzdálit se od štírů, hadů a podobné havěti u nás naštěstí není až tak důležité a proto to neuvádím jako důvod pro.
Vybrat stromy na zavěšení a hamaku pověsit, je dílem chvilky. I pro nešiku. To samé se týká opačného postupu, tedy úklidu, který je zkrácen o výběr vhodných stromů. Nevýhodou je horší ukládání věci, které se běžně na noc ukryjí ve stanu. Ty v hamace dost tlačí, proto je lepší nechat je venku, třeba zavěšené na jednom ze stromů, ochráněné proti dešti třeba pláštěnkou.
Neoddiskutovatelnou nevýhodou hamaky v lehkém provedení, je rychlejší ztráta tepla ve větru. Hamaka prostě studí i přes spacák. Déšť takový problém není, protože se lze dost dobře chránit přístřeškem nataženým přes hamaku a proti komárům funguje – u lepších hamak-  integrovaná moskytiéra.

Samostatnou kapitolou ve sváru obou táborů tj. příznivců a odpůrců je prohnuté ležení v hamace. Kdo nezkusil, asi nebude chtít souhlasit, ale 99-ti %  lidí to nevadí. Pokud je hamaka správně zavěšena a napnuta, je možno změnit polohu na trochu bok nebo se lze stočit do klubíčka. Je fakt, že pokud někdo spí na břiše, v hamace to nedá. Já osobně spím na břiše ve stanu proto, že své neadekvátní břicho používám jako absorpční vystýlku pro vyrovnání terénu, abych ráno nebyl zaskočen ztrátou hybnosti.  Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že radikální potřeba změny polohy v hamace, není zas tak jednoznačnou prioritou, právě díky odstranění nepohodlí z nerovného a tvrdého terénu. Samozřejmě, většina lidí má za noc potřebu, několikrát přerovnat svojí pozici tak, aby se prostřídaly jednotlivé svaly a daly se ráno použít. Je ale s podivem, jak malé natočení v hamace a pokrčení nohou, překvapivě účinně zamění napnuté svalové partie za uvolněné a velmi důsledně nahradí rotaci, nutnou na tvrdé zemi. Problém s tuhnutím svalů odpadá u dříve narozených trampů, kterým ztuhnout v jedné pozici nedovolí prostata, která je vyžene ze spacáku několikrát za noc. Rovněž tak drobné pohupování při pohybu v hamace většině hamakové populace nevadí, spíše naopak.

Z toho, co už jsem napsal, plyne, že jako vždy, pokud jsou dva zcela protikladné názory, je pravda někde mezi nimi. A protože to píši já a já jsem objektivnost sama, tak říkám, že pravda je blíže tvrzení, že není nad spaní v hamace.
Ale v zásadě platí, že proti gustu, žádný dišputát. To je myslím srozumitelné.

TEPLO V HAMACE

Hamaka je kus hadru nebo sítě, má tvar staré deky nebo sofistikovaného asymetrického šišojdu, přichycená lanem nebo popruhem, různě chráněná proti dešti a hlavně pro většinu populace úžasná relaxace.
Ale bez ohledu na použitý materiál, když se jen trochu ochladí, studí hamaka do zad ať je z čeho chce. Ten tenký materiál je sice zázračně pevný, ale jako izolant nestojí za nic. Obecně se tento problém řeší nějakou formou karimatky, dekou, případně odrazovou hliníkovou fólií apod. Je fakt, že už teploty kolem 15-ti stupňů celsia jsou sakra cítit i přes sebelepší spacák. Je to dáno tím, že vlastní vahou člověk stlačí tepelně izolační vrstvy a tím zlikviduje vzduchové mezery (které jsou tím izolantem). Přes tenkou vrstvu slisovaného peří nebo rouna, tak snadno dochází ke ztrátě tělesné teploty. Zasune-li se  pod spacák karimatka, dochází k výraznému posunu k lepšímu a omezí se ztráty tělesného tepla. Karimatka se tak snadno nedeformuje a podstatně lépe izoluje. Je-li podpořena hliníkovou fólií, která odráží teplo zpět, není problém přestát 10, ale i 5 stupňů nad nulou.
Karimatka má však zásadní nevýhodu v tom, že se v hamace poměrně divoce pohybuje. Alespoň já jsem s karimatkou vždy bojoval a uprostřed noci zjišťoval, že mi mrzne půlka těla, která leží mimo dosah jejího ochranného vlivu. Snaha přesunout zatíženou karimatku v hamace pod převážnou část ztuhlého těla a nevypadnout ven, se může v polospánku proměnit ve zničující prožitek marnosti umocněný zuřivým cloumáním za roh toho krámu, který postupně přejde v dusivou pasivitu, vystupňovanou touhou po spánku a nenávistí k té pos….né karimatce. Ať zmrznu!
Z podobných osobních zkušeností jsem čerpal, když jsme se rozhodli vytvořit zateplení hamaky tak, aby plně nahradilo karimatku, hřálo za všech okolností a nebylo těžké. Jako základ jsme vybrali materiály, ze kterých se vyrábí spacáky a vnější obal , který snese vítr a nějakou tu kapku vody. Chvíli to trvalo, ale nakonec jsme se dopracovali k tomu, co jsme hledali.
Teoreticky byl tvar a rozměry na první pohled jasné. Prakticky to tak jasné nebylo a nestačili jsme šít různé zmetky, které k hamace zatížené nocležníkem ne a ne dolehnout tak, aby nevznikaly různé škvíry a tunely, kudy protahoval studený vzduch a vytrvale chladil každému záda. Až na pátý pokus se zadařilo. Pro jistotu bylo rouno dvojitě, což skvěle hřeje, ale blbě se balí a nosí. A mrazy nejsou pořád. Proto jsme nechali ušít další zateplení z jedné vrstvy a udělat druhé menší, které se dovnitř může vložit a uchytit na suchý zip.
Funguje to skvěle.
Na přání je možné ušít zateplení jako slabou variantu do teploty kolem 5-ti stupňů a nebo s možností vložení další vložky do mínus 5-ti. Asi tak. Ale to jsem ještě nezkusil, protože nemrzne. Sám jsem zkoušel dva pod nulou.
Je velmi důležité uvést, že teplotní rozsah nebyl zkoušen na zvířatech, ale na mě. Používal jsem lehké pohodlné oblečení na spaní, žádné zimní zábaly. Vždy čisté a suché ponožky, ale to je zásada, kterou každý, kdo spí venku dobře zná.
Místo svého péřového spacáku, jsem použil spací pytel, který jsme rovněž připravili pro účely spaní v hamace.
Spacák je ušitý tak, že má pro nohy vytvořenu uzavřenou kapsu a dál se otevírá bez zipu až nahoru, kde jsou střiženy jakési „uši“, které je možno dát pod hlavu, kolem krku a sepnout pomocí suchého zipu k sobě. Do spacáku se zasunou nohy a spacák se vytáhne kolem těla nahoru, otevřenou stranou dolů. Je ušitý ze dvou vrstev, protože lze teplotu uvnitř velmi snadno regulovat.